Jób 15

¹Tedy odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:

²Zdali moudrý vynášeti má umění povětrné, aneb naplňovati východním větrem břicho své,

³Hádaje se slovy neprospěšnými, aneb řečmi neužitečnými?

⁴Anobrž vyprazdňuješ i bázeň Boží, a modliteb k Bohu činiti se zbraňuješ.

⁵Osvědčujíť zajisté nepravost tvou ústa tvá, ač jsi koli sobě zvolil jazyk chytrých.

⁶Potupují tě ústa tvá, a ne já, a rtové tvoji svědčí proti tobě.

⁷Zdaliž ty nejprv z lidí zplozen jsi, aneb prvé než pahrbkové sformován?

⁸Zdaliž jsi tajemství Boží slyšel, že u sebe zavíráš moudrost?

⁹Co víš, čehož bychom nevěděli? Čemu rozumíš, aby toho při nás nebylo?

¹⁰I šedivýť i stařec mezi námi jest, ano i starší věkem než otec tvůj.

¹¹Zdali malá jsou tobě potěšování Boha silného, čili něco je zastěňuje tobě?

¹²Tak-liž tě jalo srdce tvé, a tak-liž blíkají oči tvé,

¹³Že smíš odpovídati Bohu silnému tak pyšně, a vypouštěti z úst svých ty řeči?

¹⁴Nebo což jest člověk, aby se mohl očistiti, aneb spravedliv býti narozený z ženy?

¹⁵An při svatých jeho není dokonalosti, a nebesa nejsou čistá před očima jeho,

¹⁶Nadto ohavný a neužitečný člověk, kterýž pije nepravost jako vodu.

¹⁷Já oznámím tobě, poslyš mne; to zajisté, což jsem viděl, vypravovati budu,

¹⁸Což moudří vynesli a nezatajili, slýchavše od předků svých.

¹⁹Jimž samým dána byla země, aniž přejíti mohl cizí prostředkem jejich.

²⁰Po všecky své dny bezbožný sám se bolestí trápí, po všecka, pravím léta, skrytá před ukrutníkem.

²¹Zvuk strachu jest v uších jeho, že i v čas pokoje zhoubce připadne na něj.

²²Nevěří, by se měl navrátiti z temností, ustavičně očekávaje na sebe meče.

²³Bývá i tulákem, chleba hledaje, kde by byl, cítě, že pro něj nastrojen jest den temností.

²⁴Děsí jej nátisk a ssoužení, kteréž se silí proti němu, jako král s vojskem sšikovaným.

²⁵Nebo vztáhl proti Bohu silnému ruku svou, a proti Všemohoucímu postavil se.

²⁶Útok učinil na něj, na šíji jeho s množstvím zdvižených štítů svých.

²⁷Nebo přiodíl tvář svou tukem svým, tak že se mu nadělalo faldů na slabinách.

²⁸A bydlil v městech zkažených, a v domích, v nichž žádný nebydlil, kteráž v hromady rumu obrácena byla.

²⁹Avšak nezbohatneť, aniž stane moc jeho, aniž se rozšíří na zemi dokonalost takových.

³⁰Nevyjde z temností, mladistvou ratolest jeho usuší plamen, a tak zahyne od ducha úst svých.

³¹Ale nevěří, že v marnosti jest ten, jenž bloudí, a že marnost bude směna jeho.

³²Před časem svým vyťat bude, a ratolest jeho nebude se zelenati.

³³Zmaří, jako vinný kmen nezralý hrozen svůj, a svrže květ svůj jako oliva.

³⁴Nebo shromáždění pokrytce spustne, a oheň spálí stany oslepených dary.

³⁵Kteřížto když počali ssužování, a porodili nepravost, hned břicho jejich strojí jinou lest.